Smutek. Občas navštíví každého z nás, ať už jsme sebevíc šťastní, nadšení a optimističtí. Ačkoliv s sebou vždy přináší mnoho moudrosti, nemáme ho vůbec v lásce! A právě díky tomu se u nás zdržuje až přespříliš. U jednoho chodí často, u druhého méně. Dolehnou-li na nás chmury a nálada se spustí na bodu mrazu, je pěkným oříškem vidět fakta zcela jasně. K čemu to vlastně všechno je?
Možná znáte historku o třech zednících, kteří dělají na chlup stejnou práci. Jde kolem nich muž a ptá se, co že to vlastně dělají. “Rovnám tu cihly,” odvětí první takovým stylem, jako kdyby to snad nebylo úplně zřejmé. “Stavím tu zeď,” říká druhý. “Buduji katedrálu!” prohlásí třetí zedník. A to všichni dělají úplně to samé! Tento příběh jasně demonstruje misi, rozhled a velikost myšlení.
A právě velikost našeho myšlení prochází největšími zkouškami ve chvíli, kdy dorazí smutek se špatnou náladou. V tu chvíli jsme nuceni se zamyslet. Zažíváme-li skutečně špatné období, naše úvahy nás zavedou až k myšlenkám, zda naše konání má vůbec nějaký smysl? Vzhledem k rozměrům planety, jíž obýváme, si můžeme často připadat méněcenní jako nějaká ubohá kapka v moři, která nemá nad masou vody zdánlivě žádnou moc. Na druhou stranu je však moře tvořené těmito kapkami – lidskými životy. Jak je však možné, že některé “kapky v moři” mohou žít naprosto šťastným a spokojeným životem a ještě rozdávat ostatním, kdežto jiné, vinou svých zvláštních starostí a problémů, se mnohdy nemohou ani ponořit do hlubokého spánku? První skupina zná něco víc.
“Sami víme, že to, co děláme, je kapkou do moře. Ale kdyby tahle kapka v moři nebyla, chyběla by tam.” – Matka Tereza
Vzhlédneme-li směrem k nebi, může to naší méněcennost ještě umocnit. Zmiňované moře, které pro nás bylo ještě před chvílí připadalo objemově gigantické, je ve srovnání s měřítky vesmíru ještě zanedbatelnější… To však nemění nic na tom, že svět potřebuje tvou pomoc!
Žít ve starostech a vymýšlet si problémy tam, kde nejsou, není nijak ctnostné ani “cool”. “On mi však řekl, že jsem blbec!” A? Co je tohle za problém?! Zeptejte se na tuto otázku rodičů, kteří v tuto chvíli svírají ručku svého 5letého synka, který je díky zákeřnému viru eboly na rozhraní života a smrti. Využijte empatie k zakušení prožitků lidí zažívajících skutečnou bezmoc a beznaděj. Co když vám připomenu, že 17 milionů lidí zemře za jediný rok na léčitelnou nemoc! Kam se to vytrácí naše gigantické problémy…? Smutek je často podvědomě způsobován tím, že před těmito fakty záměrně zavíráme oči. Bláhově si totiž myslíme, že se nás to netýká. Ono se nás to však týká! Ano, přátelé, týká!
Smutek je často následkem přílišné koncentrace jen a jen na sebe.
Přestane-li se nám dařit, je strašně snadné se vzdát a vhodit do kolbiště života bílý ručník. Vzdát se tak veškeré odpovědnosti, důvěrně se spřátelit se závislostí na alkoholu nebo jiné droze a stát se přítěží pro společnost… Myslíte si však, že při této volbě člověk začne z dlouhodobého hlediska zažívat něco jiného než těžko představitelné pocitové peklo?
Kde však objevit tu sílu pokračovat v boji dál? Jak se při každém pádu opět sebrat, oklepat a vydat se znovu do boje? Zamyslete se sami… Připomeňte si ten ráj, v němž se nacházíte, a projevte upřímnou vděčnost – to je solidní základ! Pomyslete na své blízké i vzdálené, pomyslete na známé i neznámé, pomyslete na rodiny v Africe, Asii, Jižní Americe a všude po světě, kteří po změně mocně touží, ale v porovnání s námi mají vše tisíckrát složitější! Než si však vyrazíte dát obrovský zmrzlinový pohár na zahnání černých myšlenek a žalu, vzpomeňte si na 900 milionů lidí světa, kteří přežívají s méně než jedním dolarem na den! Měřítka jsou totiž v tomto případě ve značném nepoměru – pro tyto lidi je největším úspěchem zaopatřit svou rodinu chlebem a vodou! Pro nás je to maximálně půlhodinová samozřejmost i se zpáteční cestou z obchodu…
“Hrstka lidí přemýšlí dvakrát nebo třikrát ročně. Získal jsem celosvětový věhlas za to, že jsem přemýšlel jednou nebo dvakrát týdně.” – George Bernard Shaw
Někdy je holt potřeba zastavit se a přemýšlet. Avšak nezůstat pouze stát a nic neučinit. Je třeba nalézt zlatou střední cestu, tedy konat s rozmyslem a jasným záměrem. Pamatuj však, že ať už jsi na tom nyní jakkoliv “špatně”, oni by na tvém místě neúnavně zápolili. Vidina životního stylu, kterého můžeš dosáhnout ty, by je motivovala k úsilí až nadlidskému. Povzdechnout si u dokumentu z rovníkové Afriky: “To je ale strašné” rozhodně nestačí! Ty máš obrovské štěstí, že můžeš žít tady! Přeber si to dle svého uvážení… Už ale doufám rozumíš, k čemu to tedy vlastně všechno je…? Teď naplno otevři oči, běž a bojuj za to správné!
Zdroj: http://www.dreamlife.cz/osobni-rozvoj/mysleni/k-cemu-to-vlastne-vsechno-je/article.html?id=2611
Recenzia k filmu Posledné Vianoce.
Je prvý sviatok vianočný, niečo po polnoci. Rozmýšľal som, že pôjdem na polnočnú svätú omšu, ale predtým som si chcel pozrieť jeden film. Mňa osobne na ňom najviac lákala Queen Latifah – aj napriek mojej orientácii v nej vidím niečo zvodné, niečo nádherné. Jej šarm, charakter, z ktorého priam srší prostorekosť a odviazanosť, úprimnosť, ale i akýsi druh bezbrehej lásky k ľudstvu… No a samozrejme, nevidel som jediný film s ňou, ktorý by nebol vtipný. 🙂 Film mal názov Posledné Vianoce, upútavky naň vyzerali dobre, tak som sa tešil a vyčkával osudný okamih začiatku filmu.
Samotný film bol… neviem nájsť to správne slovo. Možno povedať, že bol fascinujúci. Postava, ktorú Queen hrala, mi nazačiatku prišla veľmi utiahnutá a ustráchaná, čo mi skoro až nesedelo k herečke. Ako sa ale film postupne odvíjal, odvíjala sa i postava. Niekto by povedal, že sa menila, niekto možno, že len našla samu seba a potrebnú silu pre splnenie svojich snov. Aby som vám to však priblížil: Film bol o tom, že jednej predavačke z Louisiany nájdu v hlave nádor, pričom lekári jej dávajú len 2-3 týždne života. Samozrejme, je z toho zhrozená a netuší, čo má robiť. Má knihu, ktorá má zaujímavý nadpis: “Možnosti”. Je v nej všetko, čo v živote chcela, čo chcela ochutnať, kam chcela ísť, koho chcela stretnúť… i fotky toho, s kým chcela zostať až do konca života, aj keď sa v reáli bála ho čo i len niekam pozvať. A práve pri prezeraní tejto knihy jej docvakne, čo má urobiť: Vybieli si účty, predá, čo má a ide na vzrušujúcu dovolenku do Karlových Varov, kde ľuďom ukáže, ako sa skutočne žije každý deň naplno. Záver vám nepoviem, ale film veľmi odporúčam, je skvelý.
Čo som ale chcel: Máte aj vy takú knihu? Knihu “možnosti”? Knihu, kde si píšete, čo všetko by ste chceli v živote urobiť, kde by ste chceli ísť, čo by ste chceli dokázať? Jej stránky nemusia byť z papiera, to nič neberie na reálnosti takejto knihy. Tak ako, máte ju? Skúste v nej zalistovať a rozmýšľať nad jednotlivými stranami: Ktorú stranu chcete kedy uskutočniť? Budete mať vôbec možnosť ju uskutočniť? Mnoho ľudí sa na smrteľnej posteli obráti a listuje v knihe vlastného života. Hľadá v nej stránky, ktoré sa zhodujú s knihou možností, hľadá to, čo skutočne vyplnil/a. A nie je zasa tak málo ľudí, ktorí na smrteľnej posteli musia s ľútosťou skonštatovať, že takých identických stránok je veľmi málo: ešte som nebol/a tam, neurobil/a som to, neochutnal/a som to, nepovedal/a som tomu/tej to a to… Je fajn odkladať veci na druhý deň, je to jednoduché, ale otázka je: Žijeme svoj deň naplno? Keď večer pôjdete do postele, venujte pár myšlienok odpovedi na otázky: Žil/a som tento deň naplno? Bol tento deň taký, aký som chcel/a? Skutočne som urobil/a všetko to, čo som chcel/a?
Polnočnú omšu som nakoniec nestihol. Neľutujem to, stálo mi to za to, ten film mi znovu ukázal dôležitú pravdu: Čas, ktorý sme na tomto svete, nie je zasa ktovie ako veľký. A my máme 2 možnosti, ako prežiť každý deň:
Možnosť prvá – čakajúc na nasledujúci deň, na nasledujúci týždeň, na nasledujúci mesiac…
Možnosť druhá – žijúc súčasný deň, súčasný týždeň, súčasný mesiac…
Čítajte viac: http://qlf.blog.sme.sk/c/177179/Posledne-Vianoce.html#ixzz2qqqRVBS2
Recenzia k filmu Zemřít mladý.
Najatá ošetřovatelka se snaží ze všech sil zpříjemnit poslední měsíce života mladému muži s těžkou nevyléčitelnou nemocí, i když se tím sama velmi trápí. Je to úžasný film plný emocí, bohužel až příliš bolestný a realistický. Herecké výkony obou hlavních postav jsou úchvatné a naprosto věrohodné, kdo se s podobnou nemocí setkal ve svém blízkém okolí, pochopí. Život je mnohdy krutý a není lehký ani pro nemocné, ale ani pro ty zdravé, kteří zůstávají bezmocní v povzdálí. Mnozí z blízkých skutečně nevědí co říkat a jak se chovat, a tak se raději nemocným vyhýbají a nechávají je napospas samotě a beznaději. Každé dílo, které má alespoň nějakou šanci tento smutný pohled změnit, by mělo být oceněno dvojnásob. V tomto je film výjimečný a pokud pomůže k porozumění byť jen jediné nešťastné rodině, byl to jeho nesmazatelný úspěch. I když je film smutný, mně se líbil lidský způsob vyjádření i toho negativního kolem nás, co tu existuje, jenom ostatní před tím zavírají oči. Možná i proto má tento film menší hodnocení, než by si zasloužil. I mezi filmovými fanoušky jsou zřejmě takoví, kteří řeknou, že to jen obyčejný „doják“ a raději se tváří, že se jich tento film nijak nedotkl – nebo se jich opravdu nedotkl? Já za sebe doporučuji.
prvosenka