Archívy autora: kolo

Opustila nás Louise L. Hay

30.8.2017 nás ve věku 90. let opustila inspirátorka milionů lidí celého světa, autorka mnoha publikací osobního růstu Louise L. Hay. Děkujeme za Vaši práci pro nás všechny..

Úryvek z její poslední knihy You Can Create An Exceptional Life

Žhavá novinka od Louise L. Hay

Toto je výtažek nové knihy, které vyšla nedávno v Americe. Před několika dny z ní Cheryl Richardson uveřejnila na své webové stránce malý výtažek. Je to intimní rozhovor mezi ní a Louise na téma smrt. Text mě natolik zaujal, že jsem se rozhodl ho přeložit a poslat do světa.

Kniha v originále se jmenuje You Can Create An Exceptional Life a říkám dopředu, že vůbec netuším, kdy a jak vyjde v češtině. Přeji vám příjemné čtení! Honza

Jak vystupuji ze sprchy, cítím tu tíhu melanchonie na své hrudi. Je v ní smutek, který nedokáži vysvětlit. Sednu si na okraj vany a dám jí volný průchod, dovolím jí, aby mnou žila a dýchala v očekávání, jaká bude moudrost, kterou mi ukáže. S každým pomalým hlubokým nádechem se začíná dostávat na povrch. Jaro je vzduchu a zima mého psaní se blíží ke konci. Je téměř čas se rozloučit s touto knihou.

Znám ten průběh. Když se ke mně vkrádá konec knihy, mám tendenci hnát, abych ji co nejdříve dopsala a zároveň zpomalit, abych si mohla ten proces ještě jednou naposledy vychutnat. Toto je má závěrečná kapitola a ukončování je vždy sladce hořké. Ale je toho víc…

Uvědomuji si, že mám zároveň obavy o jednoho drahého přítele, který je vážně nemocný. Bojím se o něho, kvůli sobě, kvůli nám. Ručníkem si vysuším vlasy, natřu si trochu makeupu a přejedu rty leskem. Musím se obléct. Louise a já jsme v centru Vancouvru kvůli jedné akci a za půl hodiny máme sraz na snídani (a ona vždy přijde dřív). Tentokrát mám program.

Sedíme u klidného stolu v zadní části restaurace našeho hotelu. Tento rituál se už stal naší druhou přirozeností: Posadím se, hned si vyndám svůj iphone, stisknu nahrávání a vybalím si poznámky. Jak sedím naproti Louise, cítím se trochu nejistě, zranitelně. Snažím se ze všech sil zadržet slzy, ale nemůžu si pomoct, přijdu si průhledná v její přítomnosti. Vidí, že se něco děje, ale nic neříká. Místo toho se mi upřeně dívá do očí a čeká, až začnu sama. Mám drahého přítele, který je vážně nemocný, říkám jí, a bojím se, že umírá. I když chci být pozitivní, nejde mi to, musím myslet na to, jestli to překoná nebo ne, a nevím, jak s ním mám o tom mluvit. Vím, že máš spoustu zkušeností s nemocí a smrtí a já prostě potřebuji vědět, co mám dělat.

„Máš ho ráda,“ odpoví hned Lousie. „Tak z toho udělej dobrou zkušenost. Když mají lidé potíže, vždycky se soustředím na pár věcí. Nejdřív se soustředím na to, kdo jsou jako lidé, ne na jejich nemoc. Připomenu jim, jak jsou úžasní, jak srandovní, přemýšliví, moudří a laskaví. A také často vytáhnu oblíbené vzpomínky, které s nimi mám. Co je ale nejdůležitější, dovolím jim, aby oni měli hlavní slovo. Musíme respektovat, kde se lidé nachází. Jednoduše se zeptám, jak se cítí v dané situaci, a nechám jejich odpověď, aby mě navedla, kam mám směřovat naši konverzaci.“

Jak Louise poslouchám, tečou mi slzy po tváři a ona zaštrachá ve své tažce a vytáhne kapesníček. „Nikdy nevíš, kam se na těchto výletech dostaneme, nebo ano?“ poznamená s úsměvem a vtiskne mi kapesníček do ruky. „Je to těžké, když se to stane.“

Vím, že musíme myslet pozitivně, ale…

„Ale počkej,“ přeruší mě, „smrt není negativní. Smrt je pozitivní krok v životě. Všichni ji jednou absolvujeme. Jsi rozrušená, protože nechceš, aby ji tvůj přítel prošel už teď.“

Určitým způsobem to bolí, přiznávám to.

„Ano, je důležité si být jisti, že naši milovaní netrpí bolestí. Pamatuji se na to, když má matka byla připravená odejít. Bylo jí 91 a byla velmi nemocná a doktoři s ní chtěli provést složitou operaci. Řekla jsem: `V žádném případě! Nebudete tuto ženu v jejím věku vystavovat něčemu takovému. Postarejte se jen o to, aby necítila bolest.` To pro mě bylo nejdůležitější, zbavit jí bolesti a nechat ji, aby pokojně odešla. A to se také stalo. V následujících několika dnech ztrácela vědomí a zase ho nabývala. Někdy ztratila vědomí a pak se probudila a mluvila o příbuzných a pak znovu usnula a vrátila se s jiným příběhem. Necítila ale žádnou bolest, což pro mě bylo tak důležité. Všichni jednou opustíme tento život, Cheryl, a já si myslím, že není čeho se bát. Víš, já nebyla vychovávaná ve strachu z pekla a zatracení, no možná jsem si je prožila, ale nebylo mi to vštípeno výchovou, proto se nebojím smrti. Nemyslím si, že půjdu do pekla, tam už jsem byla.”

Její poslední věta byla pronesena takovým věcným způsobem, že ji mohl vyslovit jenom někdo, kdo překonal bolestnou minulost. Pokývnu, usměji se a otřu si slzy z tváří.

„Musíme se podívat zblízka na tu přemíru věcí, které nás o smrti učili,“ pokračuje Louise. „Jestliže tvoji rodiče chodili do kostela plni poselství o pekelném ohni a zatracení, je možné, že se velmi bojíš smrti. Možná se budeš ptát sama sebe: Byla jsem dostatečně dobrá, a jestli ne, budu se navěky smažit? A jestli si myslíš, že se budeš navěky smažit, pak se budeš nevýslovně bát umírání.“

A bojíš se v této fázi svého života smrti? ptám se Louise.

„Ne. Nechci ještě umřít, protože chci udělat ještě několik věcí, ale to budu pravděpodobně říkat po celý zbytek svého života. Všichni to budeme říkat. Vždycky je něco, co ještě musíme udělat – jít na svatbu svého dítěte, počkat až se jiné narodí nebo napsat knihu.

Zároveň si také myslím, že do života vcházíme jako doprostřed filmu a uprostřed filmu také odcházíme. Ten film stále pokračuje. My do něj vstoupíme a zase z něj odejdeme. Všichni to děláme. Neexistuje správný nebo špatný čas, existuje jen náš čas, byl to náš čas, když jsme se narodili, a bude to náš čas, až budem odcházet.“

Přemýšlím o té představě odcházení uprostřed filmu a musím uznat, že to je ta těžká součást smrti – nikdy na ní nebýt připravený. Louise dál vysvětluje, „Věřím, že dávno před tím, než se narodíme, si duše zvolí určité životní lekce, lekce o tom, jak milovat jeden druhé a sami sebe. Jestliže jsme zvládli lekci lásky, můžeme odejít v radosti. Není potřeba se trápit nebo cítit bolest. Víme, že kdykoliv příště, až se znovu rozhodneme vtělit, si vezmeme všechnu tu láskou s sebou.

A jak se tedy smířit s tím, že odcházíme uprostřed filmu? Problém tak jak ho vidím já je v tom, že se cítíme tak nepříjemně, když jde o smrt. Nemluvíme o ní. Nepřipravujeme se na ní. Dokonce si ani nedovolíme myslet na náš strach a obavy. Žijeme v kultuře, která se totálně vyhýbá tématu smrt. Místo toho čekáme, dokud nás neskolí vážná nemoc a my jsme přinuceni učinit důležitá rozhodnutí pod tlakem, pro nás samotné nebo naše milované, a pak se divíme, proč je to tak děsivé a bolestné.

Abychom se mohli smířit s odcházením, musíme být nejdříve ochotni o něm vůbec přemýšlet. Musíme se postavit tváří tvář té strnulosti a nepříjemným pocitům spojeným se smrtí, musíme se podívat strachu do očí. Když to uděláme, zjistíme, co nás ten strach má naučit.

Já sama jsem do svých 30 naprosto ignorovala všechno, co se týkalo smrti, dokud jsem neměla tu čest projít si procesem umírání vědomým způsobem s někým, koho jsem měla ráda. Jmenovala se Lucy, bylo jí něco přes 80. Lucy měla dům plný celoživotních pokladů, moudrou mysl a velké srdce… ale žádnou rodinu. Když byla jednou v nemocnici kvůli silnému nachlazení, zjistili jí, že umírá na rakovinu. Bez váhání mě požádala, jestli bych jí nepomohla dát si věci do pořádku a všechno zařídit. Moje první reakce byla V žádném případě! Ani v nejmenším nemám chuť pouštět se na tohle minové pole. Nicméně po několika rozmluvách mě přemohl můj soucit (a vina) a já váhavě souhlasila. To, co se odehrálo v následujících třech měsících, se rovnalo naprostému zázraku. Krok za krokem jsme já a Lucy prošly všechny její poklady doma a naplánovaly, komu co dáme. Intimně jsem se seznámila s jejím životem, jejími láskami a jejím přáním, jak zakončit život. Slíbila jsem jí, že splním její přání, až bude umírat i po tom, co už s námi nebude.

Té noci, co Lucy zemřela, jsem byla doma zavrtaná v posteli (před tím v ten den jsem měla přednášku), když mi něco řeklo, abych vstala a jela se za ní podívat (cesta k ní trvala hodinu). Už jsem dávno věděla, že mám věřit svému instinktu, a tak jsem udělala, co jsem cítila a vydala se do nemocnice. Když jsem tam dorazila, našla jsem svou kamarádku v bezvědomí, v samostatném pokoji, na kterém dohlížela milá a soucitná sestřička, která mě ujistila, že Lucy uslyší všechno, co jí řeknu.

Asi hodinu jsem seděla u její postele, procházela jsem instrukce, které mi dala, které se týkaly plánů kolem jejího konce. Nahlas jsem jí vše přečetla, zatímco vedle mě ležela. Ujistila jsem jí, že je vše v pořádku a že může odejít do klidnějších míst. Byla jsem vystrašená? No to si piš, že byla. Ale zároveň jsem byla připravená.

Když jsem se dívala na její krásnou tvář, náhle se probudila, podívala se mi přímo do očí, široce se na mě usmála a naposledy vydechla. V tu chvíli se ve mě něco strašně změnilo. Smrt a já jsme se staly důvěrnými přáteli.

Seděla jsem u ní ještě nějakou chvíli po tom, co odešla, a upřeně se dívala na její tvář, ruce a její tělo bez života, a pozorovala jsem tuhle strašidelnou věc, které říkáme smrt. Ale nebála jsem se. Místo toho jsem se cítila v bezpečí, jemně a hluboce dojata a překvapena tím, jak přirozené to celé nakonec bylo. Ano, věděla jsem, že mi moje kamarádka bude chybět, ale z tohoto nového pohledu už pro mě smrt nebyla tou tichou zrůdou, kterou jsem z ní udělala, strašidlem, které musí být někde zamčeno a bude vypuštěno až v poslední chvíli. Byl to jemný stav oproštění a předání, bylo to vyplnění slibu.

Pre rodiny s deťmi, ktorým zomrel rodič, je nové občianske združenie.

 

Občianske združenie chce nastaviť systémovú pomoc pre cieľovú skupinu, ktorej sa na Slovensku nikto nevenuje – rodiny s nezaopatrenými deťmi, ktoré sa smrťou rodiča ocitli v krízovej životnej situácii. Víziou tohto združenia je, aby každý človek, ktorý smúti po strate blízkej osoby, mal možnosť podpory, dostatok informácií, odbornú radu od ľudí s tou istou skúsenosťou, pocit spolupatričnosti, aby v tom nebol SÁM…

Smrť je téma, ktorá sa týka každého z nás, aj keď si to mnohí zámerne nechceme uvedomiť a utekáme od nej. Smrť je téma, ktorá nás konfrontuje s konečnosťou života a tým dáva aj nášmu súčasnému konaniu, rozhodovaniu a samotnému životu nový rozmer.

Poslaním združenia je poskytnúť potrebné informácie, poradenstvo, „sprievodnú ruku“, ľudskú a odbornú spolupatričnosť prostredníctvom týchto aktivít – webová stránka, blog, individuálne a skupinové terapie pre rodiny, svojpomocné skupiny, dobrovoľníctvo alebo letné tábory pre deti.

http://www.teraz.sk/slovensko/rodiny-smrt-rodic-oz-kolobeh-zivota/99485-clanok.html

Kolobeh života

V lete obvykle bývam nostalgická, mrzutá a reflexne unavená zo školského roka, lebo aj keď raz po devätnástich rokoch možno nebudem chodiť do školy, ten pocit júlovej úľavy mi ostane ako jazva z rozbitej hlavy.

Asi v trinástich som v lete vyhlásila, že jedna z mála vecí, ktoré nikdy v živote neurobím, bude ísť do tábora. (Po šiestich skúsenostiach s prázdninovou kúpeľno-liečebnou starostlivosťou o vyplnenie voľného času vyšetreniami krčných mandlí a gastroskopiou výrok mierne opodstatnený). A potom som oslávila štvrťstoročnicu a na staré kolená začala rebelovať. A koncom júla odcestovala do tábora.

Ono, nie je tábor ako tábor. A pozícia ako pozícia – lebo ako vedúci môžete piť kávu namiesto sirupového čaju a ostať v spoločenskej miestnosti aj po večierke, ale nie o tom som chcela. Skôr o tom, že som sa zasa raz krásne zvláštnym riadením osudu dostala v priebehu obyčajnej kávy s (okej, neobyčajnou) kamoškou na miesto, ktoré posunulo môj obzor niekam, kam by asi inak nikdy nedošiel – do tábora s deťmi bez jedného alebo obidvoch rodičov.

Človek by si povedal, že na také prázdniny dosť veľa tragédií. Ale v skutočnosti mi za päť dní slzička „ukápla“ iba jedna, tajná, keď som si sama pred sebou na konci toho všetkého povzdychla, ako úžasne to vlastne napriek všetkému dopadlo. Lebo okrem iného sme spolu mali nacvičiť divadlo. Za tri dni, s nehercami a javiskom v jedálni. Na prvý pohľad tiež tak trochu tragédia. Iba žeby vôbec nie.

Neviem, čím to je, že človek dokáže v určitom veku určité veci stráviť lepšie. Jasné, kríže zapúšťajú korene jednoduchšie a vždy tam niekde vnútri ostanú viac alebo menej zahnité, ale keď máte osem rokov, viete chodiť s rozbitými kolenami a nemáte potrebu ich každému ukazovať ani komentovať. Hrozne som sa bála, že budem musieť okrem povinnosti režírovať aj utešovať, lebo to mi ide ešte horšie ako režírovanie a obvykle si neviem rady ešte skôr, než po úvodnej hudbe – ale tie deti utešovať nepotrebujú. Ani ľutovať alebo dookola počúvať „to bude dobré“. Tie deti sú vlastne silnejšie než väčšina z nás. Než ja určite.

Tie deti sú rovnako bezprostredné ako všetky deti. Takže keď im poviete hoci aj „vyskoč a skús ostať päť sekúnd vo vzduchu“ (moje a Kubove motivačné pedagogické postupy), budú sa o to pokúšať dovtedy, kým nenadobudnú pocit, že sa im to podarilo aspoň na sekundu. A mne sa zasa po dlhej dobe podarilo voľkať si v tom omamnom pocite, o ktorom kedysi hovorili a hovoria všetci moji pedagógovia – nie je nič krajšie, ako keď sa chce. Ako keď sa postaví osem detí a vy vidíte ich sústredené tváre, ktorými si občas nenápadne a svedomito kontrolujú, či všetko ide podľa vašich predstáv a pritom sami, ani nevedia ako, idú za hranice svojich možností. A vy – tiež ani neviete ako – im vlastne pomáhate.

V tomto tábore som sa naučila, že vďačnosť za každú maličkosť je vlastne strašná satisfakcia. Že raz za rok potrebujete počúvať slová, ktoré sú inak samozrejmé a trápne. V tomto tábore som zabudla na opodstatnenie slova prúser. Lebo čo je „nemám v septembri na nájom“ oproti „nemám mamu“. Čo sú naše tak často pozauzľované rodinné vzťahy oproti tým roztrhnutým. Čo je urobiť niekomu radosť len tým, že mu venujete pozornosť? Nič.

Moja premiéra nakoniec dopadla dobre, aj keď som sa toľko bála, že bude patetická, zbúchaná, jednoduchá,… Možno bola. Neviem. Divadlo nie je vždy o profesionalite a perfekcionalizme. To je na ňom to najkrajšie – že ma stále niečo učí. Že vie povzniesť a dokonca aj pomôcť. Takže ho teraz zasa môžem ľúbiť viac. A za to ďakujem.

Katka Želinská

Keď umrie mamička

O chvíľu tu máme Deň matiek. Pre mňa deň s bolesťou v srdci, lebo moja mama už nie je medzi nami.

Mama – jednoduché slovo a znamená tak veľa. Tak som na strednej začínala sloh, za ktorý som dostala neskutočnú pochvalu. Vtedy som si ešte neuvedomovala čo znamená, keď mamička umrie

Často sme spolu telefonovali (niekedy ma to až obťažovalo – veď to poznáte, niekedy taká somarinka a vy v práci neviete čo skôr), smiali sa,  pohádali, udobrili, kávičkovali a hodiny rozprávali o všeličom. Ale, keď jej niet – ťažké, preťažké. Nutká vás dvihnúť telefón a zavolať… ale kam?! Vojdete do bytu, kde to stále rozvoniavalo nejakými fajnotkami, ale tam iba ticho a prázdno. Chýba vám teplé slovo, pohladenie, jej vôňa, dych. Jednoducho mama, ktorá pofúka všetky boliestky. Keď neviete ako ďalej, komu zavoláte? Jasne, že najlepšej kamoške, ale mama je mama, tá udrží aj to najväčšie tajomstvo. „Bútľavka“, ktorá sa trápi a žije pre vás.

Boli chvíle, keď som otvárala skrine, aby som cítila „jej vôňu“ a plakala. Slzy sa mi valili ako vodopád. Alebo použila jej parfém. Celý byt bolo cítiť, ako keby bola tu. Ale nebola a nevrátila sa. Niekedy som len tak zatvorila oči, aby som cítila jej dotyk – pohladenie. Možno, že choré. Viem. Ale vysporiadať sa so stratou milovanej osoby potrebuje čas, more času. A potom prejde zopár rokov a máte pocit, že to bolo už strašne dávno. Ostatnú vám len spomienky. Občas sa len tak pousmejete, občas vyjde slzička.

Viem, nie každý má také šťastie. Poznám maminy, ktoré odišli priskoro. Nevideli dospievať ani vlastné deti. A je mi to neskutočne ľúto. Alebo, niektoré sú proste „iné“.

Keď počujeme, že zomrel ten alebo ten, keď ho nepoznáme, tak áno, smutné. Skonštatujeme a ideme ďalej. Ale keď odíde milovaný človek a k tomu náhle, bez rozlúčky, pohne to aj s tou najtvrdšou náturou. Áno, smrť je súčasťou života. Ale koľkokrát nás prekvapí? Vždy. Jednoducho, na to sa nedá pripraviť.

Preto si vážme jeden druhého, lebo nikdy nevieme hodinu. A niekedy je už neskoro. Ostane nedopovedané, neodpustené. S tým sa žije veľmi ťažko. Nájdime si čas v tej uponáhľanej dobe na svojich blízkych. Hlavne starší ľudia sú citliví a osamelí, lebo aj keď sa nám zdajú často otravní – aj my takí raz budeme!? V očakávaní,  kedy sa otvoria dvere.

A ja chcem odkázať mojej MAMIČKE do neba: Mamička, chýbaš mi veľmi! Niet dňa, aby som na Teba nepomyslela. NAVŽDY ostaneš v mojom srdci!

Nová skupina na Facebooku má pomôcť ľuďom, ktorým zahynul partner

Založila ju Jana Almanová Makarová z Liptovského Hrádku po tragickej smrti svojho manžela.

  1. 04 2016 14:37 | LIPTOVSKÝ MIKULÁŠ/TASR

S cieľom pomôcť mladým ľuďom, ktorých partner nečakane zomrel, vznikla pred niekoľkými dňami na sociálnej sieti Facebook uzavretá skupina s názvom Keď smrť rozdelí lásku príliš zavčasu. Založila ju Jana Almanová Makarová z Liptovského Hrádku po tragickej smrti svojho manžela.

„Vždy som bola empatický človek, cítila som s ľuďmi, ktorých postihlo nejaké nešťastie. Pred tromi mesiacmi môj manžel odišiel liezť do Vysokých Tatier a už sa ku mne a našim dvojročným dvojičkám domov nevrátil. Nastalo neskutočne ťažké obdobie, ktoré trvá dodnes a neviem, či sa to niekedy zmierni,” povedala pre TASR.

Skupina funguje zatiaľ štyri dni a má pár členov. „Chcela by som, aby sa o nej dozvedelo čo najviac ľudí, ktorí stratili svoju polovičku príliš zavčasu. Je to uzamknutá skupina a žiadosti o pridanie potvrdzujú admini. Príspevky ľudí vidia len členovia skupiny. Môžu tam uverejniť, čo chcú, čo ich trápi i teší, aby v spoločenstve ľudí zdieľali svoje pocity, či už smutné alebo radostnejšie,” opísala systém, akým skupina funguje. Jej členovia môžu navzájom komunikovať a pomáhať si, prípadne sa osobne spoznať a stretávať sa.

V ťažkých časoch pomohla Jane okrem rodiny a priateľov aj cudzia žena, tiež matka dvojičiek, ktorú pred viac ako rokom postihol rovnaký osud. „Tým, že sme si spolu písali, neskôr sa aj osobne stretli, mi ukázala, že časom táto bolesť aspoň trochu zníži na intenzite. Chcela som to akoby posunúť ďalej, po mojej osobnej strate najbližšieho milovaného človeka ešte viac súcitím s ľuďmi s podobným osudom a rada by som im nejako pomohla,” pokračovala ďalej.

Ľuďom s rovnakým, alebo podobným osudom radí neuzatvárať sa do seba a o svojich pocitoch sa rozprávať s ostatnými. „Je to pre mňa stále veľmi čerstvé a bolestivé. Určite treba vyhľadať pomoc odborníkov – psychológov, keď je to potrebné. Tiež si nájsť každý deň chvíľu pre seba, kedy si človek poplače a zaspomína. S dcérkami často spomíname na ocka, kde sme chodili, čo sme robili, pozeráme fotky, snažím sa im trpezlivo odpovedať na všetky ich otázky s týmto súvisiace,” vysvetlila svoje aktuálne problémy.

 

Som tu s tebou

Čo to môže znamenať, keď vám dá mladý chalan otázku, či mu ešte platí občiansky preukaz? Možno sa pýta, či zomrie. Tento článok je o paliatívnej starostlivosti. Je o deťoch a neplnoletých osobách, ktoré trpia nevyliečiteľnou chorobou, a ľuďoch, ktorí s nimi trávia posledné chvíle.

https://medium.com/@dennikN/som-tu-s-tebou-report%C3%A1%C5%BE-o-nevylie%C4%8Dite%C4%BEne-chor%C3%BDch-de%C5%A5och-94da4e9142e4#.rslrv5zsz